Naprosto upřímně, kariéra nebo ty? ♥

21.03.2018


Celej život se za něčím honím. (Ostatně jako skoro každej v dnešní době) Díky bohu už nemám jasnej cíl na kterém by záviselo mé bytí. Vím kam zhruba směřuji, v jakém odvětví, ale ničím konkrétním se nelimituji... (Třeba jako v pubertě když jsem utekla z talentovek (protože tam brali hlavně protekčně) a zhroutil se mi "Svět", kterej jsem si odmalička budovala... Takže pak žádná DAMU, roky dramaťáku k ničemu...) Jedním totálním vyhořením jsem si prošla hned po základce a víckrát už ne... Tehdy jsem si totiž uvědomila, že v tom "Velkým světě" je to tak povrchní, že se na tom účastnit nechci... A světe div se, o pár let později jsem se do něj vrátila.




Už pár let, mám problémy se spaním. (Asi od doby co hodně čtu a tím pádem neustále přemejšlím. ) Moc bych si přála umět ten otravnej hlas v  hlavě vypnout... Ale to je běh na dlouhou trať... Vyzkoušela jsem na to i ty přírodní prášky co běží v reklamě v telce. A víte co? Asi jsem po nich byla ještě víc vzhůru. Moje tělo odmítá všechny vychytávky... Výplňí rtů počínaje, a umělejma řasama konče... (Jediná fejková věc na mě jsou ty řasy na který musím chodit každejch čtrnáct dní...)



Minulej rok byl jeden z těch přelomovejch roků.. Takovej ten ve kterým toho ze sebe hodně necháte.. (Fajn rok před tím mě vykradli byt, takže i v tom jsem toho dost "nechala" (smích)) Takže o čem to tady vlastně teďka polemizuju? V tom starým roce jsem pohřbila kupu "věcí" (lidí)... Nechala jsem v něm velkou část sebe. (Barcelona mi už po třetí dala najevo, že "žili šťastně až na věky" se v našem "vztahu" zas nekoná... (Odlítala jsem se zašívanejma prstama...) Zbavila jsem se kouření... (Z ničeho nic, bez snahy přestat..) Prostě to přišlo a bylo... (A to jsem si říkala, že přestanu "jednou až budu v tom"...respektive tím jsem se uklidňovala, když každá moje snaha přestat jaksi nevyšla) A taky ten asi nejvíc toxickej vztah (úlet- aneb jak říkám já "asi jsem byla v nějakým rauši nebo si to vážně nedovedu vysvětlit)... 



A to jsem si myslela, že jsem se už po tom všem "probrala" a nenechám se jen tak někým oblbnout... Říkáte si, že "ho" máte u zadku... Jenže pak Vám začne cpát jak Vás šíleně miluje, že jstě "láska jeho života" (vy se v hloubi duše smějete jakej je to komediant a vy přece nejste taková blbka), a pak prostě příjde "odříkanýho největší krajíc" a jste tam.. (Lidově v pr*li...)



Bože, já jsem vážně marná! Vám tady chci fňukat nad tím, jaká jsem "chudinka", která trpí aby byla někým kým (to sama nevím) bejt asi nemá.. A místo toho se to tady celý stočí k vztahům... Ráda bych řekla, že z "toho" snad časem "vyrostu", ale po tom všem co vidím kolem sebe (a tom všem, čím jsem si už za těch pětadvacet let prošla) si myslím, že tohle nikdy nekončí.. Že budem hold celej život určitým způsobem "ty blbky," který doufaj... (nebo naoko drsný mrchy s nálepkou " i don't care", který uvnitř stejně trpěj jako my který to o sobě netajíme, takže vlastně žádná změna, všechny jsme na tom tak nějak stejně)... Nečekám prince na bílým koni, a ani v červeným Ferrari... Nečekám na zázrak, ačkoliv vlastně tak trochu čekám.. Nechci bejt sama (A kdo taky jo?), ale ani jen tak s někým... Ničemu se nebráním (a ani nikomu) , ale asi (asi určitě- ó bože Lucijo dej si facku ) čekám na to, že se "on" jednoho krásnýho dne prostě probere...



Takže teda zpátky k tý honbě za kariérou... Jsem prostě tak nějak povrchní (ačkoliv se snažím na sobě makat, čtením hory knížek a cvičením jógy a bodybalance). V týhle "označkovaný" době chceme mít práci v nějaký známý firmě, vizitky se svým jménem protože jsme "někdo" (co na tom, že děláme "holku pro všechno" na tom až tak nesejde, spíš na tom, "kde to děláme"). Hlavně, že to dobře zní, co na tom, že nás to nenaplňuje, že jsme z toho jak "přejetý parním válcem", pere se to v nás (všechny ty pro a proti) : "Mám vizitky s logem známý společnosti x jsem vnitřně nespokojená a sem tam se jdu vybulet na hajzlík ..." (A, že storek o tom, že to tak měla ze začátku každá druhá jsem si už v kuchyňce u kávovaru a nejen tam vyslechla přehršel). 

Prej je potřeba si to srovnat sám v sobě, jestli Ti ty machinérie za to stojí, tak se prostě kousni a poper se v tý betonový džungli o ten džob, kterej vlastně úplně dream není... (No co no, každej tak "trochu" mění realitu) a nebo si sbal svůj pozitivně laděnej hrneček do kabelky od Korse a běž si žít nudnej, obyčejnej život někam jinam... (A to mám vážně v plánu se po éře úspěšný kariéry usadit na nějakým pěkným statku za Prahou a hezky po staru, ale furt blízko do města vychovávat svý dítě...) Ale to je všechno daleká budoucnost, zatím se ta nablejskaná kariéra nekoná, správnej chlap v nedohlednu (teda jeden by tu byl, ale brání se tomu jako čert kříži...) 



No a co teda budu dělat? Kéž bych si na tuhle otázku dokázala odpovědět... Jelikož to nedokážu, nechám to Vesmíru... (Ostatně jako všechno ve svým životě) Budu si to tak jako doteď čistit s Ho'oponopono a věřit, že jednou k tomu klidu v životě dojdu.. Všechno je přechodný, chce to zatnout zuby a vytrvat... Jen si už poslední dobou nejsem tak moc jistá, že to všechno pozlátko k tomu šťastnýmu životu vlastně potřebuju...



♥Lucija

@nobodyslisten